Měl osmdesát let; leč byl tak čilý,
jak necítil by hrobu blízký chlad,
sedával na slunci blíž klidné villy,
a když se vnuci k němu batolili,
pohádku vážně počal povídat.
Vždy denně sklenku uherského vína
pozvolna srkal svrasklým, bledým rtem
a v altánu, kol něhož alej stinná
nad cestu klenbu tmavou rozepíná,
spal chvíli s milým v tváři úsměvem.
A z jitra na loži ho našli jednou
s tím vlídným úsměvem, jak smrti chlad
by nezastřel zrak clonou neprůhlednou
a nedotkl se čela stopou lednou
a rty – jak chtěly by cos povídat.