Když bolu dech v mou duši vane
jak větru tah do doubrav šumící,
když perla stesku z očí kane, –
tvé brávám, matko, knížky modlicí.
V nich nečtu... Probírám jen plaše
směs listů, z kterých jsi se modlila:
mně zdá se, že v ty otčenáše
tvá duše starostná se vtělila.
Z těch listů žalostně cos vane
jak nesplněná touha po štěstí...
zřím oči žhavě vyplakané
a slyším šepot dávných bolestí.