Od Bavor ku Praze když letíš v rychlém vlaku,
hrad ve skal útesu se na mžik zjeví zraku,
pod nebem modravým šedivý kastel,
les, řeka, městečko – lahodný pastel.
Ač cestou zíval’s už, domova nedočkavý,
přec vzhlédnout k údolu ti cosi v duši praví,
a na mžik prchavý v barvách zas žije
z let zašlých studentských kus historie.
U okna vagonu... a ve skal šeru vstává
ve zlatém ornátě Čech stará, přísná sláva
v své kapli mystické, v bludišti věží,
kde králův koruna střežena leží,
v té kapli hvězdnaté, jež nese jméno Kříže,
kde strážce rytířské přísaha svatá víže...
co vzácných klenotů, ostatků, zlata!
A stráži ospalou čeká meč kata...
„Pohádky herojské? Královské insignie?
Dým bitev vítězných? Výbojů relikvie?“
V své bídě slabochů v jho cizí jdeme,
stud zakrýt chtějíce sarkasmus lžeme.
Leč časem přiznáme si přece v duši skrytě,
líp že být vítězem než volat k humanitě,
líp že je národu, jenž pěstí bije,
než těm, kdož čekají na – sympatie.