Jak jitra duch mha po městě se plíží,
sklem svítilen zní chvějně větru dech
a sporé chodce rozeznáš jen s tíží
v hře stínů po vlhnoucích kamenech.
Ó znám, znám za časného jitra chůze,
jich kroky denně slýchám ulicí;
to do továren v ošumělé bluze
jdou šerem těžce, chvatně dělníci. –
Zda mnohý ohněm zraků nespočine,
když pro chléb svůj jde chladnou, ranní tmou,
tam v okno, za nímž v loži údy líné
pán zhřívá za spuštěnou rolettou?