Po noci probdělé sen oči klíží
a mdlobou jímá tě na loži s nebesy,
ač zlatá záře již se jizbou plíží
a s krajkou záclon v okně hraje si.
V své tušíš mrákotě, jak Paříž vstává,
kýs příliv bouřlivý tak temně slyšíš hřmít,
jak boj by vzplanul zas za lidská práva,
do tvrdých bastil jak by chtěli bít.
Z vln šumivých zní vážný chorál hlasů
„Vlasť!“ „Volnosť!“ „Světlo!“, hesla slyšíš, chvílí zpěv,
v snů přeludu zříš zoru svatých časů
a nevíš – že to dryáčníků řev!