Byl majorem... Teď v malé tiché ville
jak žitím schvácen tráví klidné chvíle
a zřídka v doby zašlé zajde zpět,
kdy stál za smrtných žní tak zarputile
a chladně vídal padať mužů květ.
Teď v parnu dnů při zlatém léta žáru,
by v nečinnosti unik’ nudy spáru,
jde k říčce s prutem, vlasem, udicí
a celé hodiny, vždy při rozmaru
dlí nehybně nad vodou proudící.
Do villy podvečerem pak se vrací,
k své vonné zahradě, kde hnízdí ptáci,
a zalévá, záhony pleje hned
a líto je mu, při dětinné práci
kdy zří – že utrh’ mu kdos milý květ.