Ve kryptě srdce mého černě chladné,
kde vzpomínky jen lampa rudě plápolá,
v niž slunce zář však zlatem nezapadne,
spí v rakvi příšerně má Láska – mrtvola.
Já hrobu vlastního jsem strážce bídný,
jenž sám, sám pohřbíval svůj vznět a cit,
jsem pouští beznaděje chodec klidný,
nad mrtvou drahou neumím se pomodlit...
A přece – ó, ten div – kýs anděl bílý
se chví teď v kryptu mou, svit žhavý proudí v ní,
má mrtvá Láska živne jarní chvílí,
a hrobař slyší hlas: Jsem život, vzkříšení!