Na písku hedvábném, zde na pobřeží,
kde oslní vln mihotavý jas,
tak líně v pyjama žen těla leží,
žen Evropy, žen věků všech a ras.
Před moře velebou jde život všední,
tak den co den zříš stejné lidičky,
jsou tady Juani i starci bědní
a s čínskými též dámy pinčlíčky.
V tom roce pamětném úmrtí Goetha
z Čech nevlídných já vyšel jaru vstříc,
kraj šel jsem políbit jasného světa,
kde bylo by i srdci tepla víc.
A duší vábivě mi píseň zněla,
tak touživá, ta píseň Mignony,
v ní zněla pohádka mi mládí celá
o kraji s oranži a citrony...
Leč vše to marno je – dnes na pobřeží,
kde oslní jas mihotavě zrak,
Čech chmura dědičná mi v duši leží
a srdce mé je života už vrak.