Ven za města bránu
od svých žurnálův a knih
vyšel jsem v šíř lánů,
z jara, zasmušen a tich.
Strání bok byl holý,
pokryt souší loňských trav,
z procitlých však rolí
(milencům všem na pozdrav)
skřivan stoupal vzhůru,
jak by andílek jej táh
za pavoučí šňůru
skrytý v modrých výšinách.
Zachvěl jsem se sladce,
bylo mně, ach, divně tak,
jako při pohádce
zíral na mne dívek zrak.
To tak gymnasista,
jenž si hledá první rým,
když ho láska čistá
spila vínem lahodným.
Kráčel jsem tak v touze
jak hoch v slastném neklidu,
ženy jenž zná pouze
ze snů, z veršů v Ovidu...
Když se počlo šeřit
a mha padla v kyprý lán,
tu jsem nechtěl věřit,
jarní sen že dozpíván!