Rapidem bavorskou krajinou
letěl jsem v májové době,
poli a lesy a pastvinou,
krajinou v zelené hedvábné robě.
Z Paříže, zděšené výstřelem
šílených, podzemních vrahů,
Německem spěchal jsem v českou zem,
zadumán podivně v květném tom blahu.
Německé lesy se zbudily,
břízy v nich vlály svým vlasem,
skřivánčí písně v dol proudily,
kohout kdes ve statku vykřikl časem.
Jak u nás sedlák šel za pluhem
brázdami v době té plodné,
jak u nás soudruh tu s soudruhem
na štacích loučil se v zemi své rodné...
Jak jinde, také tu děvčata
okouzlí jinochy smíchem,
jak jinde země tu prohřáta,
ptačí zpěv snoubí se s polí, luk tichem.
Obchodní města tu k nebi pnou
komíny továren, věže,
slyšet jich hymnu tak mohutnou,
život v nich víří tak silně a svěže.
To však jen povrch je vábivý,
klidný a mírový posud,
v podzemí duší všech děsivý
tajemně pracuje zlověstný Osud.
Změní se scéna ta poetů,
hřbitovy nové v ní vzrostou –
zahučí děla zas v odvetu,
přehluší skřivánků píseň tu prostou...