Když srdce chladne, věk se připozdívá,
když hlava mdlá i chůze nohou líná,
mě v podvečeru schvátí touha divá
po modru vod tvých, kraji oliv, vína!
Jde mladost v dálku – člověk ruce spíná
(když nikdo nezří jej) a zpět se dívá,
v před jít se bojí, zem kde nehostinná
se táhne ve sněhu, v nějž mlha splývá.
Mně zašuměla jezer tvojích vlna
jen jedenkrát – a nyní chápu zplna,
proč náhle za noci prch tajně z Varů
a k tobě, Překrásná, lét’ v touhy žáru,
ke tvému slunci, ráji hroznů, fíků,
proč Goethe spěchal v pošty dostavníku...