Jak stříbra kaskáda kruh slunce plane
nad tichem azurným, v němž zpívá vln jen kvil;
ve spráhlou duši mou dech svěží vane
s té louky modravé a dálné na sta mil.
A mezi balvany kol rozmetané,
kde pěnami se tříští moře plné sil,
hoch snědý zavedl dva koně vrané
a v příboj sněživý se na nich přebrodil.
A hřbety koní těch se chvějí bázní
v tom moři nesmírném s vod chladnou lázní –
i v děsu couvají, kopyta v písek boří,
neb ve vln příboji a démantovém střiku
sta mořských ořů teď se na ně vzpíná v šiku
a v hřívách duhových vil nahá těla hoří!