V landauru odjíždí špalírem lidu
z vojenské přehlídky president Republiky...
Stromoví parku jak mrtvo spí v klidu,
ve žhavou dál se táhnou zvadlé aleje,
s mdlých akacií občas list se sechvěje
na bouřně letící svítivé kyrysníky.
Po cestách prášivých Longchampské pláně,
od tribun ministrů, poslanců, senatorů,
jak se skví míhavým zášlehem zbraně,
co pluků vrací se, co zvučí velení,
co kapel Marseillaisou budí nadšení
ve valných zástupech znavených parnem tvorů!
Ohnivá epopej Armády vstává,
zaplaší výčitky, zapudí duše mdlobu,
opojná krvavých triumfů sláva,
to démonické kouzlo vetchých praporů,
Vlast velká, krásná, v nadšení a ve vzdoru
před zrakem planoucím děsně tu stoupá z hrobu.
„Ať žije armáda!“ volá se v křiku,
pozdravy vítavé snášej’ se na pěchotu,
jízdě vstříc burácí mládež tu v ryku,
jak by se vracel z Germanie s gardou svou
na bílém oři jezdec s tváří dumavou
v trojrohém klobouku, v šedivém redingotu.
V tom jede president... kočár se třpytí...
byrokrat ve fraku, bankéřská hlava šedá,
bezvadný cylindr v slunci se svítí...
Pozdravy němé... nadšení však dme se v ráz,
„Vive l’ armée!“ zní zas, rve klidu slabou hráz,
při pluků pochodu když se prach k nebi zvedá.