Své moře sněhové v dál rozestýlá
ta mrazná, němá krajina,
jak rubáš na všem leží rouška bílá,
kraj celý – hrobu tišina.
To jasno,... ledno!... ptačího ni zvuku...
odnikud hlahol lidských slov...
mne jímá vzpomínka za chabou ruku,
já toužím uzřít matčin rov...
Jsem u cíle!... Kol hroby zasypány
a cesta hustě zaváta,
a jenom sněžné kopky narovnány
má duše vidí dojata...
Tak sám a sám i opuštěn tak všemi
já hořko rozplakal se v ráz...
pode mnou srdce matky chladlo v zemi
a vůkol mne vál sníh a mráz...