Ó hřbitůvek ten mile klidný
jest ostrůvkem kol v moři lesů, polí,
jak v zahrádce v něm pobyt vlídný:
a přece na něm srdce mne vždy bolí.
Tam kostelík s tou bílou věží
tak zírá bedlivě jak strážce malý:
neb drahý klenot můj tam leží
a lásky zlaté poklad neskonalý.
Přes zídku rozhled do krajiny,
z níž ponenáhlu český hlahol mizí:
a teď zas v hloubi tmavé hlíny
tu zakopali českou duši ryzí.
A já dlít budu za horama,
i naše řeč snad vymře tady jednou:
však nezůstaneš, matko, sama,
mých zpěvů slavíci ti na hrob sednou!