Chvěl jsem se vždycky v předtuše a strachu,
když hráli šach jsme v tichém salonu,
když figurky mé v ruky něžném vzmachu
jen sbírala a v dlaní záclonu
svou dumnou v přemýšlení skryla hlavu
– jak generál kdes v bojujících davu –
a při tom ssála šťávu bonbonu.
Já tonul v úzkostech a divném blahu,
když ptal se poprve zrak tázavý,
kdy odhodlám se k obtížnému tahu,
šach králi odeženu vtíravý...
A náhle nabyv ducha rovnováhu
jsem vítězně si klestil vojskem dráhu.
Ó žal, můj klid jak motýl prchavý!
Tam pod stolem se nožka její hnula
a na mé – náhodou snad – spočinula.
A v posled, kdy z řas tmavé zálohy
vyslala zraky černé, zadumané,
byl jsem již v srdci zničen, ubohý,
i v polích šachovnice kostkované!