Mé duše zvonem hrana dumná zvučí,
ať kohokoli sobě vzpomenu:
zde každý naplnil mé srdce žlučí,
neb hodil do cesty pár kamenů!
I nejdražší můj soudruh na Parnassu
mne uštkl někdy jedovatým rtem, –
mou duši rozbouřila v lásky jasu
má milá výčitek svých zármutkem...
Ó všichni,... všichni lili krůpěj jedu
v květ duše mé a otravný svůj smích,
a každý ranil občas při pohledu
pod maskou jidášskou slov zdvořilých.
Tak pročítám-li knihu svého žití,
z mé hrudi zavane vždy bolný vzdech,
že teprv teď dovedu oceniti
tvou lásku, matko, úsměv na tvých rtech!