Ze spleti uliček, kde paláce se tísní,
pod kříži zlatými a za korouhví vlání,
sbor kněží, mužů, žen dnes kráčí k moři s písní:
kněz v rouše nachovém dá vlnám požehnání.
A podál v bassinu zní signál v táhlém řvaní:
loď, delfín kovový, sta lidí nesouc v hřbetu
v svět dálný chystá se... zříš třepot šátků, dlaní,
co lodní kapela hrá módní operettu.
A v slední okamžik, v tom víření a ruchu,
co kluci janovští se o centimy rvali,
jež dámy s paluby jim něžně posílaly,
pláč děcka z korábu mně vryl se náhle k sluchu,
pláč velký, neúkojný, – ve vřavě a chvatu
jak Lidstva lkání k neznámému majestátu.