Má drahá Francie – k tvým ňadrům jsem se sklonil,
kdy servilismu dech byl v Čechách k zalknutí,
tvá píseň léčila, verš tvůj mi zvonem zvonil
v tom tichu otrockém, v němž snil jsem v pohnutí
o ptáku Svobody s rozpjatou perutí!
Má drahá Francie! – co mohu vložit v sloku
těch veršů vznícených? Vstal pro tě celý svět,
leč v bojích zoufalých, jež hřměly po pět roků,
i českých hochů krev tam tekla v toku...
Dnes v zákopech tam rudne vlčích máků květ.