Kolébavko moře věčná,
nekonečná
ve vln vzlykotu a v úpění,
v šumění,
v nárazu,
v odrazu,
v té písni hymnické a monotonní,
v níž tlamy vichrů řvou i vánky zvoní,
jaký v tom smysl hluboký leží? –
Já básník, tulák, se ptám,
tak marně ptám...
V své duše vzlykotu a ve snění
přihlížím vln věčným hrám
tak sám, tak sám!
Šťastnější je, věru, tulák pravý,
v stínu jenž tamaris na písku leží,
meditací netrápí své hlavy
v koncertu mořských vln zde na pobřeží...
Ta píseň Okeánu nekonečná,
ty modlitby, ta proklínání věčná,
to vše, co unáší mne k záhadám –
to vše jest mu jak doušek vína svěží,
jejž pije v sladkém spánku na pobřeží
tak sám, tak sám...