Ty Marie! v poušť samoty a plíseň vzduchu jak víla půvabná jsi vnesla kouzlo ruchu; na chodbě šeré dunící vždy pod kročeji se časem ozval zpěv, krb vzplanul veseleji,
a jizba úpravou se skvěla, oživena tím zjevem čarovným, jenž sluje mladá žena. Jsouc statné postavy a štíhle pružných boků svým vděkem smyslným všem mužům lahodila,
lesk černý, tajený brv clonou tkvěl jí v oku, pleť hebkých tváří krví nadechnuta byla, jak na lících dvou růží by to byly květy, jež k divým polibkům lákají mužské rety,
a tmavou zdobou pyšnila se krásná hlava, proud vlasů dlouhý v korunu byl upletený, pod plátnem živůtku pak ňadra zdravá dech volně rozvlňoval v pohyb odměřený.
Ó, děvče krev a mléko, dvacet byla let, ramena svalnatá, na dlaních práce sled... Kněz Marje krajan byl; rodiče její byli mu známi z dětských let; teď oba v hlíně hnili,
a Marie chléb služky hledala v té době, a farář z rodiště to zvěděv vzal ji k sobě. – Sníh přišel záhy, zavál horské úvaly. Tu pro kněze je úkol k únavě až těžký
jít k těm, kdož pro útěchu smrtnou poslali, kams do chýše se brodit závějí a pěšky, mši sloužit v ranním mrazu den co den a s dětmi ze vsi mořiti se v dusnu škol,
pro nuzotu mít těchu almužen! Náš farář plnil vše – jak pravý apoštol. Jen potajmu se trapně soužil steskem, jenž jako červ mu hlodal srdce dobré, ryzí,
že kázat nemůž’ v jazyku svém českém, neb lid v tom kraji zněmčeném byl jemu cizí. Za chmurných měsíců, kdy vichr sviští a o čtvrté juž hodině se smutně šeří,
vždy s Marjí sedával kněz v jizbě při večeři, byl blažen tak a hovoříval o rodišti: V Čech pláni úrodné, u říšské silnice střed luk a polí, zahrad vlídná vesnice!
(A na horách vsi bídné, pusté samoty, jak hnízda nečistá a plna tesknoty.) Ty chvíle s Marjí skytly knězi potěchu, že povinnosti snášel rád a bez vzdechu...
Žít bez ženy! Kdo psal ten zákon zlořečený? To stařec chorý, třeslavý snad byl kdes v drahé síni, nádherou vší obklopený, jenž nikdy nepoznal ó teskno chvil,
kdy v jizbě tiché, bílé hodin kyv jen zní a do oken vlá horských větrů šumění. Ó, tajemný těch lidsky věčných citů spád chvěl hrudí kněze; bylť on muž, měl ženu rád...
Když venku mráz, a sníh se věje, chumelí, u krbů podsněženky pučí – pocely a trapně sladká mlčení a dlouhá, v nichž tají se vždy po objetí touha,
pud přírody toť zákon živý, svatý, jejž nikdo nespoutá už coelibaty. A v noci bouřné kdys, – vše sténalo a lkalo, dům chvěl se, jako smečka psů to venku řvalo –
kněz sdílel s Marií ach, prvně jedno lože... Ty odpouštíš, chceš blaho všech, ó dobrý Bože! Na jaře ožil dvůr drůbeže ruchem, řev krav, křik čeledi pronikal vzduchem,
a pater přivykl v tu horskou ves, jsa prostý sedlák zároveň – i kněz.
Cookies on Poetry Cove