Ve kraji hornatém a mezi lesy, v Čech jižním klínu, na hranicích kdesi byl farářem. Tam fara osamělá, dům starý dřevěný, blíž u kostela,
na vrchu stála; lípy dvě jí kryly střechu a podál u zdi plné netřesku a mechu – stráž tichá hřbitova – čněl velký hnědý kříž. Stesk vanul tu... Ves v údolu se táhla níž.
Ó, říjen, mlha, drsné večery! Přes hory valily se mraky stmělé jak duchů zakuklené příšery, a vítr hučel, pršelo dny celé.
Co dělat? Škoda dnů, kdy v parném tichu báň azurná se pjala nad údolí, v němž uzrávaly pruhy žitných polí, a škoda chvil, kdy při zpěvu a smíchu
osmahlé ženy vlhké louky žaly: Hor modrý lem jak kulisa čněl v dáli, a ten, kdo bez ženy byl, bez lásky, moh’ aspoň užit kouzla procházky;
své volné chvíle protoulat bez všeho cíle, neb z okna zřít v kraj dolů na daleké míle, v tlum vrchů tmavý, lesy jehličnaté, při západu na mraky nachem vzňaté
a tiše zřít, jak pára, vlažný stín, své roucho lehké klade do nížin; ssát poklid velebný, kdy s vonných strání zní zvonků jemný chřest a táhlé skotu řvaní...
Teď pochmurný hrob za živa; a farář mlád, pln síly, zdraví chutě žil by ještě rád; byl v jaré krvi zmužilého věku a kostnaté a hřmotné postavy,
ze tváře snědé, v upřímném vždy vděku zrak vlídně hleděl velký, modravý. Když kaplanem byl, zvykl okresnímu městu; až přišel za faráře v tu ves chudou,
v kout horských sedláků, kde úřad roven trestu. Kdo by se divil, že tam zmíral nudou? A často v bouřném vzteku divé sloty snil o hospůdce v městečku, jež znával,
o šedém děkanu, jenž anekdoty rád poslouchal a v karty hrával ve kruhu měšťáků vždy hovořivém, nadchnutém novinami a pak pivem.
(Náš farář byl jen duší prostou, v níž květy všedních tužeb rostou, a není světců těch, co tvář svou chýlí před nahým Kristem v trpce dlouhých modlitbách,
jimž zjevuje se víry anděl bílý a z číše útěchy je sílí v hříchu tmách; ti muži vymřeli, již mnohá léta dum sítě předli a šli v němé pustiny,
by na samotách čisti špíny světa svým bohům zasvětili ducha hlubiny). Tak sám! – Jen kostelnice vetchá, tváře rmutné vše připravila v jizbě, kuchyni, co nutné,
ach, zhublá starucha, jež se jen belhala, hlas měla síplavý a suše chrchlala, a jako z bájí dávných bytosť ledné Zimy mu ruku chladně líbala rty modravými.
Dvě bledé družky, Samota i Vzpomínání, den co den chvátily jej v línou náladu: chtěl prací zahnat vše – přípravou pro kázání – psal nudné zprávy císařskému úřadu –
pak našel román pohozený kdesi, čet ó Waltra Scotta, jenž tak líčí široce. Kněz lektyře však nezvyk za študentských let a při popisu krajin usnul hluboce...
Cookies on Poetry Cove