Svobodo! Svobodo! Duhový ptáku,
v oblaku růžovém mizíš nám zraku,
kdy zdá se, peruť tvá že juž se k zemi chýlí...
Chce Lidstvo lapit tě – a velechytré hlavy
ve sborech studují a mrhají své síly
pro tento Ideál... Klec velkou denně staví
a tisíceré zákony jsou její mříží...
Zní jásot nadšený, že nadešel den pravý!...
Leč pták ten duhový zas v oblacích se leskne
a lid jen sebe zří v té kleci teskné,
kde nové okovy jej tíží.