Pláň v moři zlatých paprsků se topí,
a v kraji táhlém, kam jen zrakem patříš kol,
veselá chasa váže těžké snopy
a jede v tahu výskavém teď do stodol.
Ó co tu shonu, ševelu i ruchu,
při práci čilé vesel je čeledi dav,
žen milé zpěvy vanou v modrém vzduchu,
jenž prosycen jest vábnou vůní bujných trav!
Též u nás byla žeň!... však v nočním tichu
se krátce odbyla při rmutném zoufání,
a místo jásotu při zpěvném smíchu
pláč zazněl jen a marné, chabé zalkání.
V klid samoty, ach, ku matčinu loži,
kde tichý stesk perutí tmavou těžce vál,
přistoupil náhle všemocný Žnec boží,
v mih podťal stéblo života – i bral se dál!...