Na malém jevišti, za noční chvíle,
kdes v sále pěje písně rozpustile,
v nichž dvojí smysl pln je rozmarů;
a piano jak souhlasem by hřmělo
a zraky všech se vpíjí v její tělo
tak svůdné v kroji modrých husarů...
A v ten čas matka vetchá v dusné chýži
se modlí růženec: neb smrť se plíží
jak mlha podzimní, když krátký den.
Tmou polí skučí vichřice jen divá
a v jizbě malá sestra, jež se zhřívá,
přikládá suché klestí do kamen.