Za tichých večerů, když kvete nebe
jak modrá, plná zlatých růží zahrada,
tu zraky pozvednout cos nutí tebe,
v ten kosmos rozhledný chceš smírně splývat
a jakás rozloučení tklivá nálada
se v tobě ozývá – slyš Smrť svou zpívat!
A za dnů vichorných, kdy vše se stmělo,
kdy vlny ke skalinám skáčou ve vzteku,
kdy v moře propastech jak vše by vřelo,
se ozve odboje hlas v tobě, v člověku,
cos tebe vyzývá zrak upjat k daleku
a vichrům nastavit své hrdé čelo.