U krbu chladného když necítím se doma,
kams truchle unášen tím proudem němých let,
po marných výčitkách, jež chvějí mýma rtoma,
v tvé šero vracím se, můj starý dome, zpět!
Co bledý gymnasist na schody stoupám stmělé...
tam Kristus z výklenku se dívá dumavě,
na čele trnů laur a tělo zkrvavělé,
kol věčné lampy zář se chvěje třeslavě.
A tichá matka má mne čeká starostlivě
v tom práce příbytku, kde chasa hlaholí...
svá pensa lopotím... pak duši nořím chtivě
v knih ráje zámořské, v step, v zlatá údolí...
Na úzké pavlači, tam černovláska zpívá,
zjev z Tisíc jedné noci... a to sladko je!
tam k její okénku mne žene touha divá,
kde voní pohádkou květ modré levkoje.
Za jarních večerů tam v bytě filosofů
svou elegickou dumu housle zalkají,
a růže západu mých veršů zlatí strofu,
již do denníku píši sobě podtají...
Teď v chladu domova, když cizincem jsem doma,
kams truchle unášen jen hořkým proudem let,
po marných výčitkách, jež sobě šeptám rtoma,
v tvá kouzla vracím se, můj rodný dome, zpět!
Již dávno motyky v tvém zatknuly se těle,
v rum již se rozpadla báj tvoje dumavá –
leč Krista tvého tuším rány zkrvavělé
teď v srdci svém, kdež plá snů lampa zmíravá.