Noc hluboká jak moře temné venku leží
a v jeho černý hrob tak neunavně sněží
těch bílých květů zimních lehká směs...
klid smrti vane kolem – a jen v táhlém šumu
jak časů dech kol chvátá vítr; já pak v dumu
se duchem ponořil a v náruč snění kles.
Je karneval... Kdes v sále ruch zní veselý,
při hudbě rozmarné řeč lásky ševelí
a vzduchem vane čerstvých růží dech,
sta párů taktem tónů vesele se točí,
jich líce planou nachem, jiskrou září oči
a lesklá síň jen hoří v jasných plamenech...
Ó netoužím zde v horách do té vřavy živé,
síň plesu pro mne je v té mojí duši snivé:
dnes tančí v ní mých upomínek směs,
orkestr citů hraje ladných kousků více,
v těch tónů taktu krouží moje tanečnice,
já v tichém blahu zřím na – domácí svůj ples!