Za nocí trudných, kdy jen stesk se plouží
jak sychravý stín přes mou duši snící,
můj duch již mdlý, jat smrti tuchou touží
po vlídném retu ženy milující.
Všech polibků, jichž med jsem pil kdys v žití,
zas cítím chvění hasnoucí jak záře,
jich ssaju výdech jak suchého kvítí,
když převracíme listy u herbáře.
Hned z předu pomněnky jsou čistě snivé:
K let dětských toku svěžímu zřím zpátky
a cítím polibky ty starostlivé,
jež byly žehnáním mé staré matky.
A pocely všech milenek!... Směs růží,
sbor vonných lilijí a skrytých fial,
květ s květem v paměti se svorně druží,
jak všechny z jara v lásky sad jsem přijal.
Pak planou květy prudce jedovaté,
jež ohněm, barvou divokou se liší:
polibky, jež mně daly ženy klaté,
všem zoufalcům kynoucí vnad svých číší.
Na konci knihy žití květ svůj skrývá
mák čarující spánku políbení...
Mním, že juž smrti dech se ve mne vlívá,
a slyším poslední své zachroptění.