Když padá mráz, a šedem bez ustání
jen sníh se chumelí do mrtvých plání,
tu k lidským chýžím přijde ptactvo blíž, –
to ptactvo divoké z hor, skalních tesů,
jež volnosť miluje svých šírých lesů
a svobodný let v nedostihlou výš!
Zřím z okna... Vichr venku výská, svistí,
jak drobně bílých kvítků sdrané listí
tam tančí sněžných vloček tisíce,
jim hudba větru skočnou píseň duje –
a moji samotu teď obletuje
hladových ptáků pestrá směsice.
Ó ptáci lační! – trudno na vás zříti
mně, básníku, jenž dvojí soustrasť cítí,
vás vida bázlivé jít k domům blíž:
vždyť poetům se přihází to zhusta,
že chleba nemají jich zpěvná ústa,
že hlad je sráží níž – ač tihnou výš!