Když tlupy dělníků se z dílen vrací
do dálných předměstí, vždy v šeré hodině,
též já jdu k domovu, jsa znaven prací,
jak oni toužívám k své mladé rodině.
Ó, jak se těšívám na chvíli tklivou
po dnu své roboty, jenž se jak hlemýžď vlek!
Teď teprv zulíbám svou ženu snivou
a uzřím, jak má dcerka tleská do ruček...
Jsem otrok úřadu, ach, po den celý,
tam za chléb prodal jsem své mládí, svěžesť sil,
až v soumrak přicházím, ves rozechvělý,
bych jako člověk malou chvilku lidsky žil.
A v čas, kdy slunce v jiný kraj se shlíží,
kdy dávno zapadlo za pásmo modrých hor,
kdy děcku mému očka spánek klíží,
já v píseň uložím svůj utlumený vzdor...
Ó, bratře, dělníku, podej mi ruku,
já vláčím na nohou jak ty své řetězy,
já cítím v srdci svém tvou strast a muku –
nuž, ruku stiskni mi, dob příštích vítězi!