Zář sluneční na plavé lány klasů
proud zlata lije roztavený v jasu,
a čistý, chvějný vzduch
tam v dáli halí pod svou klenbou táhlou
tu širou krajinu a neobsáhlou
jak pod obrovský modrého skla kruh.
A silnice zřím, zahrady a lesy,
luk pásma, zrcadla vod v ladné směsi
ležeti v hloubce níž;
ze sprahlých plání výpar teple vlídný
a vůně pryskyřic, šum větru klidný,
jak velkých ňader dech sem stoupá výš.
A tajný oddech... velké matky Země
mne ladí do modlitby míru jemně,
tak tiší bouřný cit
a vlévá zvolna prsoum uzdravení
a duši skýtá dumné, tiché snění,
do žití vírného ten světcův klid!