Má píseň je ta cypřiš smuteční,
již vsadil jsem ti, matko, na tvém hrobě,
ta sloka její šumným šeptem zní,
jak vzdychala by sobě...
Až bude zima mrazným dechem vát,
má píseň, moje dcera žalem sklaná,
nad rovem ve dne, v noci bude stát
jak cypřiš zadumaná.
Kol všude květy mrazem zničeny...
Leč cypřiš má, ta bude věčně svěží,
neb zapustila pevně kořeny,
kde srdce matky leží.
A vůkol na hrobech zas v jara dnech
ať pestré, lehké květy v barvách planou! –
já rád mám, v klidu moudrém po letech,
jen cypřiš zadumanou...