Byl západ nádherný: Po nebi vzňatém
jak žhavá koule klesal slunce kruh,
tlum jasných mraků hořel nachem, zlatem
a v požáru stál dálných lesů pruh.
Tlum sosen plný pryskyřného dechu
obětní vůní cítili jsme plát;
v klid ticha, veleby spěl v dlouhém echu
s hor boků dunivý řev skrytých stád.
A chvílemi k nám zvučel nápěv dumný,
– kdes v údolí tam pasaček dlel sbor:
tu výskot... tu hlas kolébavě šumný...
a celek dýchal poesií hor...
Tak z naší toulky, v žertu, švitoření
kdy smíchem vzrušili jsme lesů skrýš
a líbali se v divém rozechvění
pijíce slasti opojivou číš,
my domů šli. – Leč juž mne nepoutalo,
má cizinko, zřít ve tvých očí lesk,
mou hruď cos’ divnou touhou náhle jalo
jak nudy chlad a jako hořký stesk.
Řeč uvázla mi na rtu oněmělém
a v srdci, kde tkvěl podzimní juž klid,
jen jedno přání válo v dechu vřelém:
tož mluvou rodnou s někým hovořit.
A cítil jsem, že struny různých kovů
nám přírodou do srdce vloženy
nesplynou nikdy v ladném lásky slovu
do dlouhých vln pospolné ozvěny,
že po tvém boku jsem přec osamělý,
že nevábí mne polibky tvé, smích, –
že srdce naše pláně dlouhé dělí,
kde od věkův jen leží led a sníh!...
A nad temena hor dnem parným sprahlá,
přes chudobný té české země klín
noc velká volně křídla šerá táhla,
mhu kladla v pastviny a v lesy stín.