Tu z písní ženců v lánu sprahlých polí
a ve vsi z každé chýže, ze stodoly,
ach, zevšad, zevšad zní jen cizí řeč;
můj sluch, ten nadarmo těm zvukům zvyká,
vždyť zdá se mi, že každým slovem vniká
v mé nitro ostrý meč!
Kol kolem luka kvetou – jaká krása –
dech lesů voní, skřivan v poli jásá
a blíže k sobě láká mne hor lem...
Leč mně je teskno jako za dnů zimy,
když muži, ženy, děti hovoří mi
tím cizím jazykem...
Velebně zvony zvučí od kostela,
je jitro nedělní a ves teď celá
jde na mši; jak je pestrý děvčat zjev! –
Však dobře cítím, ve hlaholu zvonů
jak mísí se do varhan mocných tónů
podivný cizí zpěv.
Za klidných večerů, vždy při klekání
pasačky ženou stáda s horských strání,
já rád je vídám zvolna domů jít;
leč v jejich teskně táhlé, lkavé písni
cos pro mne neznámého vždy se tísní,
jakýsi cizí cit...
Můj bože, tesknotou se hruď mi svírá,
mně cizí slovo na rtu brzo zmírá,
jak v hrdlo by mi vnikal ostrý meč
a mezi cizím lidem, cizím zvukem
jen cítím, že mi v srdci každým tlukem
zní stále rodná řeč!