Bouř duše uklidnit’... A někdy stačí
jít v jitru slunečném tou lesa stezkou,
šum sosen vonný ssát i píseň ptačí
a snivě v krajinu se dívat českou.
Naslouchat pramenům, jenž v mechu pláčí,
žár stříbrný zřít v modré stepi nebe,
rej libel, motýlů, jenž se tu stáčí,
kams v dálku snít a zapomenout sebe.
Vše v modru zapomnít a tiše, tiše snít,
jen hudbou lehkých snů tu v zlatém vzduchu žít
a tiše stezkou jít, neplašit ptáky
a při setkání s dívkou, jíž je šestnáct let,
již nezulíbal dosud chtivý muže ret,
své touhy nevzbudit a sklopit zraky!