Měl z nocí divokých zrak mdlý a rudý
a tajil zívání jsa v poutech nudy,
vše zdálo se mu spánkem zakleto,
když jel v kraj plný hor a mlh a chudý
ni ruky nestisknuv vám, brunetto!
Tam v choré duši stal se převrat náhlý:
měl rád dům venkovský blíž silnice,
kol do kola kraj sněžný, neobsáhlý,
kde tichem zněl psů štěkot teskně táhlý
neb kohoutů křik někde z vesnice...
V ten blaha svit však brzo upír tmavý
se zjevil mu, pláč chvěl jím usedavý
kdes v lese, vše mu bylo prokleto –
půl žití dal by za ruch městské vřavy
a za stisk vaší ručky, brunetto!