Ó, často vzpomínám – když městem bloudím sám,
tak sám a opuštěn, jak stín, jenž kráčí k tmám –
dob mládí blažených, dob bouřné bohémy,
kdy šli jsme pospolu, můj chmurný poeto,
po cestě skalnaté, vroubené růžemi,
kde vůkol tolik snů, ach, bylo zaseto!
Leč osud přísný byl: nás v souboj postavil,
já v srdci krvácel, však přec se s tebou bil,
pro pravdu bil jsem se a bil se zuřivě:
myšlének rapíry se kmitem skřížily,
jak dřív jsme pravice si tiskli vášnivě,
tak ještě vášnivěj jsme k ranám mířili...
Já druha ztratil – smutně večer kráčím domů
tak sám a ruky nepodám již pranikomu.