To bylo v září po lázeňské saisoně, kdy pražské Příkopy zas byly samý květ, kdy s maskou frásí v lichotivé pokloně u modních výkladů se vítal lepší svět
ve vůni parfumů, při šustu toalet. To bylo v září; jemně stříbrný byl den, mlh tenkým závojem tak snivě prochvělý, kdes v letním žáru uzrál nádherný zrak žen,
pel v lících vykvetl, by vábil v pocely a v duše znuděné všem mužům touhy sen. Rozmaru víla přede mnou v dál tančící, již často poslouchám, ač nevím o tom sám,
mě jala v kouzlo své, že dále ulicí jsem v její stopách šel, nezváben směsicí, že z města zbloudil jsem až kamsi ke hradbám... A šel jsem cestou, dlouhou cestou do polí,
za chudým předměstím, kde ryčel dětí tlum... Vše v duchu zřím zas: tiché, táhlé okolí, na lánu holém oráč kdesi hlaholí a koní slyším frk a husích křídel šum.
V mlh roušce slunce, monstranc hebce zastřená, za šedým strniskem blíž lesa umírá... Jsem u hřbitova: shrblá, hnědá stařena, jak přízrak hrobův u zdi náhle zjevena,
dí: „Bílá Hora, zde se, pane, prostírá!“ (Pláň monotonní, teskná v slunce sklonu, tak tiše dřímá tu se táhnouc k daleku... Je ti, jak slyšel bys tu nářek zvonů,
když s bohem dávají mrtvému člověku.) A chvilku přece měl jsem srdce sevřené na této pláni od Papeže svěcené, kde věky před třemi vstal z brázd tak rudý sen,
že v duchu plesal jsem, – když tváře zmořené zas cestou shlédl jsem otroků továren.
Cookies on Poetry Cove