V špitálu, kam jdou denně děti, ženy
navštívit otce, muže v nemoci,
ve chmurném koutu dělník opuštěný,
jak shnilý vrak na břeh kams vyvržený,
rozhalen leží z rána do noci.
Všem řeholníkům v klidu vzdorovitém
útěchy slední povrhuje svitem,
ač chvíle žití jsou mu sečteny,
ve zraku tajemným cos plá mu kmitem
a vlasy smrtným potem smočeny...
Co zbývá básníku? – Jen v pyšném vzdoru
jak onen bídný trpět v nemoci,
pln v duši divných útrap, v srdci moru,
nečekat nikdy slitovníkův sboru
a hrdě dumat z rána do noci!