Těch starých věků dny jsou na vždy pohřbeny!
Jen šedý vědec svrasklou rukou křísí
to žití uhaslé a sbírá kameny,
zrak horečný svůj vbodá na nápisy
a ze stop vetchých nový život tvoří,
krev chudou fantasie své v něj mísí –
a Čas jde dál a boří, boří, boří...
Kdys v Paříži jsem bloudil v ulic spleti,
jež chvěly se jen rachotem a třeskem...
Pak v divý kout jsem zapad; bledé děti
tam hrály míč... Klid vál tam ticha steskem
a řady lavic vytesaných v kamenu
se táhly půlkruhem jak šedé hroby,
bez diváků tak chmurně zřely v arenu,
jež z Lutecie zbyla v naše doby.
Kde gladiator dnes? Kde naumachie?
Jest pusta arena, zjev zmizel Caesarů,
řev zvěře umlk zde, stich pokřik barbarů...
Dnes jiné zábavy má Lutecie:
dostihy za dne, večer luzné balety,
hry jongleurův a akrobatů přemety,
před hvězdou šantánu dnes Paříž kleká,
na scénách divadel se žena svléká...
Já v dumách zřel, jak Paříž dnešní mizí v dáli...
Tam dole v areně si děti s míčem hrály.