Žár parna tkví nad pruhy tmavých borů,
stich’ kohoutů křik vůkol bílých dvorů,
před chvílí stlumil vítr křídel šum;
lán obilí se v žlutých vlnách ještě houpá,
a z kvetoucích luk vůně dechů stoupá
ke žhavě jasným nebesům.
Dál ve vsi vlídné, s věže oprýskané,
na níž kruh hodin zlatem cifer plane,
pláč zvonů v hranách vážných táhle zní – – –
a jako teskná kolébavka nad krajinou
na chvějném letu vzdušném zvuky plynou
tak prosté hudby pohřební...
A chodec kamenitou cestou žití
té chvíle kročeje své zastaviti
a ve chlad vonný lehnout touží rád –
a starý tulák bez lásky a krbu, ženy,
kdes v škarpě umdlený a uprášený,
chce tvrdým klidem snít a spát.