Na psacím stole mém při lampy záři,
kdy splývá v duši mou chvil šerých tišina,
se dívá do očí mně, samotáři,
ten Amor úsměvný – frivolní klučina.
Mnou včera objeven ve starém domě,
u kmeta divného ve troskách veteší,
teď dlí v mé knihovně a střílí po mně
svým očkem laškovným, jež dívku potěší.
Jak maska zbloudilá sem z karnevalu
se diví rozkošně, prst tiskne na líčko,
co tady počít má v té kapli žalu
a komu dodati své lásky psaníčko.
Na zdobné lastuře dlí v hlavy sklonu,
jak chvilku přemýšlel by vážně, zhluboka,
v kloboučku trojrohém těch postillonů,
jež v mašle šatila kdys móda rokoka.
Má zlatá křidélka... dva motýlkové
v let chví se od něho jak v první jara den...
„Ó, mládí! mladosti!“ mně vzkřikli rtové,
„ve prachu dlouhých cest kam zabloudil tvůj sen?“
„Kdes v rokli nečisté mé mládí leží,
kam vtáh je život, vrah... zmlk poslední už ston...“
A mně se směje teď ten Amor svěží,
ten malý ironik, dob zašlých postillon!