Je na podzim; obzor se mlhou stmívá
a den tak pochmurný a s mračen splývá
déšť hustý v proudech drobných krůpějí,
a kromě milenců ni duše živá
teď nejde vlhkým pískem alejí.
A pod deštníku klenbou přituleni
jdou milenci svou vášní opojeni.
V mé jizbě teskně hučí krbu žár,
déšť bije v okna; do parku zřím v snění
a nuda vtíná v duši mou svůj spár.
Je venku chladno, vítr listí honí,
roj kapek v písku tleská, zvoní; –
Ieč milenci na cestě alejí
jsou rádi, že, když jejich rty se skloní,
polibky zmlknou v šumu krůpějí.