Tak občas Lidstvo s Osudem se změří
a vzpurně opouští svých dílen pokoru,
v prach metá božstva, v nové hvězdy věří,
jež vidí vycházet na rudém obzoru.
Klam nové pravdy na oltář si staví,
co bylo dogmatem – dnes vetchá, bídná lež,
proud starou Evropou se žene dravý,
by stavěl s proroky zas nebetyčnou věž.
I je nám teskno... jako za soumraku,
kdy síly propastné se strojí k výbuchu
a z dálek mračných blesk nám šlehá v zraku.
Co dít se bude, nikdo nemá potuchu.
Snad věky Dějin nové řády rodí,
by Lidstvo v illusích zas na čas mohlo žít,
snad světa Duch nás k mukám zkoušek vodí
na cestách vyprahlých, kdy v žízni chcem už pít...
Snad – přec však nevěřím v té době bolů,
v tom zmatku běd a pochyb, vzpour a běsnění,
že Vlasť se přetvoří jen v útvar dolů
s armádou vězňů k drahých kovů těžení!