Zpoménka.

Hřmějicí applaus, bez konce po sále se rozlíhá, a umělkyni slavenou věnec po věnci stíhá.

S chvějícím srdcem sklání se, a tiskne k srdci ruku – kde v pasu skromně zatknuta růže se skvěje v puku. – –

Konečně ustal applaus již a shromáždění mizí...... ba, dnes ji slaví – zítra snad jim bude už zas cizí –

Dnes na rukou ji ponesou a zasypou ji květy... a zítra – opět zabaví je jiné nové světy.. – –

Do vozu vstoupá – bohyně krásná jak večerníce a kolem hlomoz ctítelů slastí ji barví líce...

Vstoupila – třesoucí se hlas ji z vozu nitra vítá.... radostně vrhne vstříc se mu a rty své jemu skýtá...

Dvé ramen jímá v náruč ji a líbá ústa žhnoucně a tiskne k prsoum zbouřněným blaženou dívku vroucně. –

On – chudý mládenec – ona pak skvějicí se jak bůže na výši slávy – za pásem se skvěje jeho růže – – –

Vůz stanul – rozloučili se – – krok jeho v dálce zmírá – – a vozka z vozu podlahy věnce a kytky sbírá....