Vrh’ jsem se v vlhkou, žloutnoucí již trávu
A naslouchal jsem lesů stýskání,
Nade mnou s výše mlhou pozastřené
Slyšel jsem tažných ptáků výskání.
Nuž srdce blbé, setřes upomínky
Jako les střese listí chvějicí –
Mínulost mrtva, ty vstříc budoucnosti
Výskej, jak ptactvo k jihu spějicí.
Leť s ními k moři, stav se nad vlněním
A směj se přemitání o mření –
A jsi-li bídno, srdce, nejsi samo –
Aj, kocovina jest vše nadšení.