Magnetizer.

Tajemné síly krotitel Věst pravdy poznat zadychtěl. Podivný muži! divná sílo, Jež ducha vazby zbavuješ,

A pravdy taj a skryté dílo Trnoucím smělcům zvěstuješ. – V komnatě stín se rozložil. – Muž k bledé panně přistoupil

A rukou kouzla dobře znalou Jí čelo, spánky probihá, Až divnou mocí chvilkou malou V opojném snu tvář dívky plá.

Nadšeně září její vzhled A křečovitě chví se ret: Tu chlácholivě ptá se děvy: „V obraze nadpozemských snův

Co všehomíra duch Ti jeví Neklamnou pravdu, dívko, mluv. A pověz, je-li věčný bůh?“ – Napnutý ždá výroku sluch.

A táhlým zvukem dívka praví: „Z daleka bouři slyším znít Mocnější nade hromy vřavy. – Aj, rázem nastal mír a klid,

Zpěv, jak slavíka tíchý žal Velebně smysly moje jal – Však zapoměla jsem ta slova!“ „Pán světů nad rozumem jest.“

Si vzdechnul muž a ptal se znova: „Z nadzemských snů mi vydej zvěst, Zda všecko smrtí konec má, Či srdce láskou sloučená,

Se sejdou za tmavými hroby A lásky touhu znají zas?“ A nový zápal dívku zdobí A roztoužený praví hlas:

„Vidím, jak růže spanilá Se z hrobu dívky vypíná. Strom větve své k ni v touze sklání, Srostlý s milého mohylou,

To v tajném listů šepotání Milenců šťastných rozmluvou.“ Tu muž se trudně zasmušil, Otázku novou položil:

„Lék pověz ve snu věstném, děvo, Chorému srdci prospěšný: Lék neznaný, mi dej na jevo!“ A opět zní hlas nadšený:

„Jen jeden roste lék, to květ, Však na luzích ho nevídět. A koho bolesť trpká mučí, Ať vzhlédne v prsa vlastní svá,

Tam v chorém srdci lék mu pučí, Však v životě ho neuzná!“ I trne muž a bázní jat Spěje se ještě pozeptat:

„Zda cnosti věnec ustrojen, Zda zlobu čeká věčný trest? Leč dívka bledne – – prchá sen – – – Mrtvá Ti muži nedá věsť!