Kamilla.

Mám mnohé chvíle plné trudu, kde s tíží jen se bolu zbudu, kde zoufanlivě k předu vzhlednu, a nad osudem vlastním zblednu,

nad zbořeništěm ducha svého – a smích, jenž city srdce mého v talár bláznovský často halí – ten také někdy oko moje zkalí.

Mnoho času promrhal jsem, mnoho času zašlo marně, bylo by snad mezi tím již vzešlo mnohé dílo zdárné!

Co mi pomůže teď lítost? – Opět nová ztráta času – nezpíval jsem nikdy tenór, přidržím se opět basu.

Ulekl jsem se těch citů, jenž se srdcem mým plazí, a moji zdravou povahu zbytečně jenom kazí.

Dal jsem jim dávno výhost již, bůh ví, kde asi bloudí! Jen ať se mi zas nevrátí, a v srdce zpět nevloudí!

Krásný život! – v těle pláče srdce rozervané, bídně zhynu – jestli brzy jaro nenastane,

jestli brzy nepřilétne slavíků sbor četný, aby znovu zbujel touhou duch můj rychloletný.

Krásný život! – volnost! volnost! jediné mé přání – místo odpovědi slyším dumné srdce lkání:

„Opuštěn jsi, odsouzen jsi, všichni Tobě klnou!“ Jaro! zpívejte slavíci píseň touhyplnou.

Divoká vášeň burácí v mé rozjařené hrudi, a jeden pocit po druhém se ze sna svého budí.

Obrazy z časů minulých, tužby již pochované zas rozohnily srdce mé – a dávný žár v něm plane.

Sotva že v teskném srdci mém jedna bolest zahyne, již nový boj a nový žal květ svůj v něm porozvine.

Bez pokoje a bez míru vrhám se v žití proudy, a s smíchem, s pýchou pohlížím na moudré lidské soudy.

Mně protiví se přítomnost, ta vnitřní bída kolem – Teď chodím světem sám a sám s svou láskou a s svým bolem.