Esther.

Hluboká noc, a Esther sama temnem kráčí – – nad hlavou šumí stromy píseň tesknou, – jen někdy záře hvězd obláčím blesknou, jen někdy praskne suchá snět pod nohou její, –

leč ta uhání, co ji síly stačí, a myšlenky daleko napřed k cíli spějí...... Chvěje se duše jí, a jako smrti ruka sáhnou ji k srdci vlastní, dlouhá muka,

chvěje se duše jí a v mysli své probíhá minulých časů ustrašené, krvavé znoje, – vídí, jak jedna rána po druhé ji stíhá, a zří umírat zlehka toužné srdce svoje. –

„Ach štěsti mé, tak šepce, jako větrů pozahrání, jenž jednu větev k druhé tíše sklání, by v následujícím hned okamžíku, zas jiný skazil spojení to v zniku, –

mé štěstí jako dumky tklivé tóny, již mílenec své milce mrtvé zpívá, že v písní žal a láska v jedno splývá a srdcervoucí zněji smrti stony, –

mé štěstí měsíce jak bledá záře, jenž zločincovi svítí do žaláře, když kletbu k nebi vysílaje, zuří, – mé štěstí – –“ temná předtucha ji duši chmůří.

„Zdaš ještě na živu, zdali pak na mne čeká, či zhynul již?“ a v oku slza se ji blýští – tak přemitá a každým krokem vic a vic se leká – jí děsí podzimní list padající

a třese se jak uštknuta, když pták zapýští, a ve snu k družce své se v lásce tůlí – – i krev ji stydne v žilách – pevnou vůlí však zmuží se a setře slzu ze svých lící

a oko její vítězným zas žárem vzplane a srdcem rozpáleným chládek vane...... Vždyť čistá jest a nevinna – jak liljum skvoucí, jak nemluvněte úsměv vroucí,

jak milenců dvou rukou dání, jak jížní noci výdech žhoucí, jak vln v potoku tíché zašumáni... Kdež myslí duše její na hřich nebo zrádu?!

ona, jenž nevědoma mílencova pádu se kojí touhou v hrdé, pevné pýše – kde rozkazy jedině láska píše, bez rozvahy se v propast káti,

z niž nikdy vic se zdráva nenavrátí?! Bez viny, čístá k němu spěchá, snad že mu bude ona ještě těcha, snad že mu ona život nový v srdce vleje,

snad její slovo srdce jeho zhřeje? – Aj dívčí láska zapomene zašlých hříchů a zapomene na pevnou svou vůli, pýchu a v starou oddanost a důvěru se opět sklání –

vždyť láska jenom za vděk její skromné přání... Tak velká lásky moc, že nemožnosti mění v hračku, jak by byla z mořské pěny, že zmízí čas a budoucností žaly,

že srdci jenom okamžiku bije a nezpomíná, jaké boly již je sklály a jaké boly v příkrovu svém kryje... K pomoci ona jemu spěje... ach snad hyne – –

a ona jediná snad náděje, jenž jemu kyne – snad umírá... a zase rychlej’ kráčí a dlouhou cestu novou slzou smáčí... Les šumí tíše – jenom někdy v dáli

vrzne již stará jedle, jak by vzdychla – a opět smutno – – vrzla – zas utichla – – a měsíc, jejž oblaka černá halí, vyhledá, jako z rakve umrlcovy líce

nad jehož hlavou, hvězda, lampa uhasíná a vrhá zář svou zemi vstříce – – – jen někdy pískne z vrcholků – – – – –